Zadaptováni, zpět ve škole vzpomínáme na vydařený výlet.
Po brzkém srazu na jablonecké zastávce, posledních zamáváních rodičům nás čekala dlouhá cesta vlakem do Nového města pod Smrkem. Déšť ověřil naše vybavení i naladění, avšak ne na dlouho. Zakrátko šly pláštěnky do batohů a my se směle po zelené, obtěžkáni houbami blížili k našemu cíli – žijícím skanzenu v Jindřichovicích. Po přivítání Zbyňkem a Miou, kteří na skanzenu žijí (proto vskutku žijící) začalo jeho prozkoumávání. Jízda na kánoi, stavění vodních staveb, větrný mlýn, prolézačky, kompostovací záchod, koťátka, nářadí a stroje z dob našich prababiček, koně, kozí chlívek, venkovní kuchyně… k objevování toho bylo opravdu mnoho. Po úspěšném postavení sedmi stanů patřících těm, kteří se rozhodli pro spaní na čerstvém vzduchu, a zabydlení se v budově začala komentovaná prohlídka skanzenu. Cesta staletími, během které jsme objevovali a často i vyzkoušeli nejen, jak se stavělo a žilo, ale také pralo, mandlovalo, mlelo obilí, peklo, šilo, tkalo, kovalo… To, jak se cestovalo, jsme si mohli záhy vyzkoušet ve dvojspřežení na koňském voze veselou, pro některé vskutku romantickou projížďkou po okolí.
Skanzen byl pro nás bez elektřiny, a tak již za smrákání spontánně zalezli do pelechů a probudili se až za světla.
Po vydatné snídani plné nejen napečených dobrot jsme se pustili do dopoledních dílen. Část z nás se proměnila v kováře, kteří si ukovali vlastní skobu. Jiní se pustili do šperkařiny a u kahanu okusili tvorbu vinutých perlí. Jiní se povozili na koních a mezi tím si vyzkoušeli střelbu z luku, nebo plavbu na kánoi. Tolik nabídek, možností, jen ten čas byl neúprosný. Zabaleni, nasyceni opečenými špekáčky a sýry jsme nasedli do vlaku a za zpěvu s kytarou se blížili zpět ke škole, kam se řada z nás vracela obohacena o nové zkušenosti ze situací, během nichž si mohla sáhnout za své hranice a rozšířit si prostor toho, „co dokážu“.
